autumn//winter

1. listopadu 2012 v 19:41 | KissMe |  denní dění.
(pusť si mě)

Omlouvám se za tak obrovskou neaktivitu, jenže na mě tyto chladné období působí dost srdečně. Jsem pořád někde pryč, užívám si barevného listí,chladných rukou Janičky, které mohu zahřívat, a samozřejmě deště. Deště.
A mohu říci, že toho deště si užívám až moc. Jsem nachlazen a Janička to samo. Až moc jsem ji tahal ven , už mi pokašlává a tak ji držím v peřinách. Takovéto období miluju, když se o ni můžu starat, nosit ji čaj, zahřívat ji.
Sledovat její uspokojený výraz a ten nádherný úsměv.

Nedávno jsme tak drželi čaj, a kouali z okna na ten šedý ruch v ulicích. Po bytě se rozléhaly rytmy GnR a Janička mi už pomalu usínala na rameni. Můžu říct, že tenkrát jsem přemýšlel tak celkem o ničem a napadlo mě, jak vlastně úžasný život mám. Mám slečnu, co dokonalejší už být nemůže, to by se jinak nedalo vysvětlit. Mám malý,ale skvěle zařízený byt. Mám svůj osobní ateliér, který jsem si vždycky přál, již od mládí puberťáka. A dnes se zplnilo vše, co jsem si již vysnil.

Janička při příchodu z práce nesla takovou malinkou krabici s dírami, podezřele se třásla. Už od otevření dveří v chodbě se zvláštně culila a já začal něco tušit. Předala mi krabici do rukou, ani si nesundala kabát, se slovy: " Bude to malý Axl. " otevřel jsem krabici a tam se choulilo malinká kulička chlupů. Nejdřív jsem netušil, ale když z klubíčka nápadně vykoukla malá očka, černé, jak perly , už jsem se smál.
"Vždyť to je štěně!" malý psík se hrabal z krabice do mého klína a já ho začal hladit mezi strachem zklaplými uši.
Štěně ze sebe vydávalo něco jako slabé kňučení.
To už Janička plakala jak želva.

Teď můžu říct, že mám doma dva mazlíky. Jedná se o štěně yorkshirského teriéra, má necelé dvě kila a za ty tři hodinky, co jsme spolu, už začal vrtět pomalu ocáskem, je kouzelný.

( Janička nabrblaně umývala nádobí zatímco jsem si s Axlíkem hrál. Tak jsem ji v posteli násilně zlechtal, teď dělá uraženou a jen se na mě tak po očku culý. Miluju, jak se snaží být uražená ! ^^ )
 

udělal mě alkohol.

15. října 2012 v 21:19 | KissMe |  myslel jsem.
Její hrudník se divoce dmul,křičela. Já jsem na ní nenasytně přitisknut vzdychal, klel. Natáh jsem se pro flašku s lacinou vodkou a kopl pár hltů do sebe. Čím drsnější chuť jsem cítil, tím víc divočejší jsem byl, pln energie a štěstí. Ona to cítila a stejně opilá jako já mi dlouhými nehty drásala záda. S každým přírazem křečovitě zatla svaly na nohou a já to cítil.Krůpěje potu ji ztékaly po tvářích a vlasy se jí lepily ke spánkům. Vyčerpaně mi klesla hlava k jejímu krku.Cítila můj dech čímdál víc a v tichém zasmání mě přetočila na záda.
Vyčerpán a plně oddán alkoholu jsem zpadl na záda a předal své tělo jejím chtivým spárům. Koutkem zavírajícíseho oka jsem zahlédl, že jí z prstů ukápla kapka krve, zděsil jsem se a až teď ucitíl na zádech urputné pálení. Smála se.



Žáha mě nepříčetně pálila. Nevnímal jsme nic jiného než nepříjemné počínání těla a ten nejhezčí pocit milování. Myšlenky se mi vysmívaly a ne a ne se sjednotit. Střípky úvah a fakt se rozlítaly do všech stran. Ona mi jen dopřávala uspokojení a dychtivě se ke mně tiskla.
Opile jsem za hlavou šmátral po dálší flašce vodky.Ona mi ovšem ve šmátrání v prázdnu lehce zabránila a začala mě divoce líbat. Hladila mě po tváři a když se vzdálila přejela mi prsty po rtech. Pocítil jsem kovovou chuť krve a vzhlédl k jejím prstům. Celé rudé od krve se třepaly zimou. Kolem sebe jsem měl krvavé otisky na bílém povlečení. Podíval jsem se na své dlaně. Měl jsem je probodané střepy z flašek a alkohol mě v nich štípal.

Kde že jsem to skončil?
Oči se mi náhle pod váhou alkoholu zavřely a já slyšel poslední sten neznámé.
Jestli se zítra probudím, bude to zázrak.

Kde je mé myšlení?



moje múzy.

15. října 2012 v 20:21 | KissMe |  fotogalerie.
Jaja. Nastává legendárně první představení mého fotografického výtvoru.
S tímhle kouskem jsem doopravdy spokojen, neboť vytváření spojilo mé dvě velké vášně. Fotoaparát a Janičku.
Chci podotknout, že Janička retuš nepotřebuje, je dokonalá tak, jak jí stvořili. :) Ovšem já fotku chtěl pojmout trošku depresivněji,protože její vážný výraz mi prostě nedal.
Všimněte si, že je fotka rozmazaná. Je, protože je to prostě pro tu atmosféru tipické.

Nejlepší na tom focení bylo, že jsem jí šaty potom mohl svléknout..

 


autor.

14. října 2012 v 21:48 | KissMe
Patrick Missotten.

Osoba věčně hledající řešení ve hvězdách.

Jsem člověk hledící na detaily, často hledám ve věcech hlubší smysl. Koukám na situaci z jiných stran, než ostatní. Držím se fakt. A přesto jsem občas naivní a snění je výplní mého dne.
Bez muziky nevyjdu z domu. Nemám moc přátel, jelikož jsem jiný, než ostatní. A to v tom, že se nesnažím zasahovat do aktuálního dění, nesnažím se vyhledávat kolektiv.

Rád si čmrkám, ještě raději fotím a píšu jednoduché příběhy.

Žiju hudbou a to například tímhle songem:

Janička je můj život a já vám nedokážu pospsat slovy co k ní cítím. Myslím na ni dny a noci a vděčím těm nahoře, že vedle ní můžu být celou noc. Strašně rád ji mám ve své náruči a ještě radši ji hladím po těch úžasných vlasech.
Jsem naprosto stejní. Posloucháme stejný styl hudby, máme stejný pohled na svět a jsme stejně citliví. Oba ví, co ten druhý chce, co cítí. Chápe mě víc, než můj vlastní otec. Je to člověk, bez něhož bych já, už nebyl já.


děvka, kterou miluji.

14. října 2012 v 19:24 | KissMe |  myslel jsem.
Stál jsem pod střechou pouličního obchodu a sledoval, jak stékající kapky ze střechy padají dolů. Tento jev plně zaostřený, překrýval ruch zpěchajících lidí. Troubení aut, vrzání kol a hlasité rozmluvy lidí mne stejně nevytrhly z hlubokého myšlení. Potáhl jsem z cigarety a automaticky oklepal. Sledoval jsem odrazy lidí v kalužích a vzhlédl k nebi. Zatežené a neutrální nebesa mi pomahla ještě k hlubší depresy. Nirvana v uších a Heart Shaped Box mě uváděla do stavu utrápeného vzpomínání.

Okamžiky kdy mi nahá seděla v klíně a já ji mohl cítit, jsou takřka nezapomenutelné. Každé pomyšlení na její smysluplný polibek mi bolestně odezníval ve spáncích. Každé její pohlazení mi zůstalo na těle. Já ho chci smýt. Jenže nedokážu zapomenout, ikdyž jsem jí znechucen.


Ten den, kdy mi jen v třičku seděla na stole a já jí tetoval na stehno květované ornamenty ve mně zanechali nezapomenutelné city. Křičela, smála se, brečela bolestí. Když jsem jí květy dodělal a zlíbal jí stehno, brečela jseště víc a já se smál. Byla vždycky tak roztomilá až mě to bolelo u srdce. Vědomí, že je má, mě natolik uspokojovalo...

Vytrhl jsem se z myšlenek a slepého koukání na zem,když jsem ucítil na svém rameni něčí ruku. Polekaně jsem vzhlédl a uviděl tu tvář, která ze mě udělala blázna. V očích měla slzy. Ani nemrkala a prázdně se mi dívala do očí. Setřásl jsem její ruku z ramene a ustoupil krok od ní. Zahodil cigaretu a vztekle ji zašlápl. Chtěl jsem odejít, ona mě ovšem chytila za paži a přitáhla si mě k sobě.Pohoršeně jsem mlaskl a chtěl se vytrhnout, ovšem když jsem ucítil její suché rty, jakokdyby se mi uvolnily všechny svaly v těle. Vytáhl jsem ruce z kapes a pohladil její tvář. Palcem jsem jí z hebké tváře utíral slzy. Vzlykala.

Odtrhl jsem se od ní a jen zakroutil hlavou.
" Ty máš ještě tu odvahu? " ztřelil jsme po ní pohledem a chtěl být vážný. Jenže její utrápený a zdrcený pohled mi lámal srdce.
" Já tě miluju. " pronesla to tak tiše, že to bylo zrovna slyšet. Zklopila pohled k zemi a chvíli hleděla do kaluže. Otočil jsem se na podpadku a rázně odkráčel. Dlouhý černý kabát mi občas zabránil v delším kroku,ale já bezmyšlenkově šel dál. Slyšel jsem i cítil dunivý běh za sebou.
" Tak počkej přece! "
" Ne,neh mě být. " zamračil jsem se a otočil. Její oči se vpíjely do mých. Chytila mě za ruku a já se nebránil. Chtěl jsem jí odpustit, z celého srdce sakra chtěl, jenže je bezcitná děvka.
" Nedokážu se ti podívat do očí. Nech mě raději jít, nebo já za sebe neručím. " nikdy bych neřekl, že bych byl na ženu takhle hrubý, jenže na ní nic neplatí. Vykroutil jsem se z jejího sevření a rychle se otočil. Slzy v očích mi nedaly ostrého vidění a já slepě šel dál. Za sebou jsem slyšel hlasité vzlyky. Neotáčel jsem se. Miluju jí, bezhlavě miluju, jenže ona mi umí pouze ubližovat.Nejspíš ke mě necítí to, co já k ní.
Utřel jsem si slzy z tváří a šel. Nevím kam, nevím proč,ale co nejdál od člověka, co ve mně vzbuzuje tolik citů.
______________________________________________________________
Poznámka autorova: Omlouvám se za všechny chyby. Přece jen, je večer a já ve tmě švidrám k obrazovce. Nejde tak o vzhled článku a jeho úpravu, jak o obsah a myšlenku. Berte to na vědomí,díky.

Mimochodem, komentáře pod minulým článkem mě potěšily. Všem moc díky. :)

jsme šťastní.

13. října 2012 v 20:10 | KissMe |  denní dění.
Seminárka dopsaná.
Nastává můj oblíbený víkend ve znamení padajícího listí, teplého čaje, kopce dobré muziky a samozřejmě to všechno s Janičkou v naší postýlce. Je mi skvěle.
Čím víc lidé píší o tom, jak podzim nenávidí, tím víc se do něj zamilovávám. Copak vy nevidíte ten absolutně kouzelný jev alá 'svit ospalého slunce přes nažloutlé listí' ? Mám chuť jak malé dítě si do hromad listí lehnout a vnímat to slabé teplo ze slunce. Jenže já se až moc koukám na to, co je a není přirozené. Srdce by v hromadách zpadaného listí leželo celý den. Jenže mozek má strach, že by se mu lidé mohli vysmát, a proto dusí své emoce.
Jenže tak je to se vším!

Dnes jsem byl u Janiččiných rodičů. Její sestra tam měla malinkého caparta a jelikož jsem tam byl jediný chlap, hlídání klučíka zbylo na mne. Ženstvo šlo i s Janičkou do kuchyně ke kafíčku a drbům.
Ten malý je kouzelný. Každý jeho úsměv přinutil i mě usmát se. Jeho křiklavý smích mi dal barvu do srdce a jeho ještě nerozeznatelné posunky řeči mě i občas rozesmály. :)
V ten okamžik jsem si přál ze všeho na světě nejvíc, trávit s tím dítětem každý svůj den. Nevím proč, ale tento klučina ve mně něco zlomil.

No a na večer jsme sedli s Janičkou s čajem do kuchyně ke stolu, pustili si Depeche Mode a rozmlouvali. Najednou z ničeho nic jí z očí začaly téci krokodýlí slzy a úplně se mi sesypala do náruče. Ještě uprostřed pláče mi kladla na srdce, jak moc by chtěla dítě a že je to její sen.
Nedokážu popsat, jak jsem v ten okamžik byl šťastný, nedokážu. Jen jsem pořádně nepochopil, proč Janička plakala.
Tak strašně rád jsme jí řek, že dítě chci stejnětak strašně moc, jako ona.

Teď je ve vaně, už dobrou třičtvrtě hodinu a já suším mokré třičko od slz. Na rtech mi hraje úsměv a v uších hraje Savage Garden. Mám chuť jí vpadnout do koupelny, přezpívat jí tento song a zatáhnout jí do postele pod peřinu.

Kam dál